Když jsem vybíral nový křovinořez, koukal jsem samozřejmě i po jiných značkách. Makita, Bosch a další. Všechno vypadalo hezky. Naleštěné stroje, marketingové řeči o ergonomii, antivibračních systémech a člověk skoro čeká, že mu ten křovinořez ještě sám uvaří kafe.
Jenže já zrovna jel kolem Hechtu.
A protože lidský mozek je zvláštní orgán, který si občas řekne:
„Co by se asi mohlo pokazit?“
Zastavil jsem tam.
HECHT 150 stál něco pod 5000 Kč. Parametrově nevypadal úplně špatně. Na papíře člověk dostane relativně silný motor, nějaké příslušenství a stroj, který má zvládnout zahradu i tvrdší bordel kolem plotu. Na občasné sekání to nevypadalo špatně.
Prodavač navíc řekl, že je to poslední kus skladem. A to v člověku vždycky aktivuje ten zvláštní instinkt:
„Tak to asi bude dobrý, když to mizí.“
Nemizelo.
Spíš to možná všichni ostatní stihli vrátit.
První red flag ještě před autem
Cestou k autu jsme potkali místního hasiče.
Podíval se na krabici a říká:
„Jo, ten jsem dneska vracel. To jste udělali chybu, já se tam s nimi hádal hodinu aby mi vrátili peníze.“
To je přesně moment, kdy by měl člověk položit krabici na zem, pomalu se otočit a jet domů. Jenže ne. Já samozřejmě pokračoval dál, protože technicky vzato ještě pořád existovala možnost, že měl jen smůlu, navíc už stroj byl zaplacen.
Prý s tím posekal jednou zahradu a konec.
Tehdy jsem si ještě myslel, že je to náhoda.
Dnes už si tím nejsem úplně jistý.
Skládání aneb IKEA pro lidi se vztekem
Doma jsem začal stroj skládat.
Šroubky nešly úplně hladce, ale pořád ještě v mezích mojí tolerance. Nečekal jsem kvalitu Stihlu nebo Husqvarny. Za pět tisíc člověk chápe, že někde se šetřit musí.
Jenže pak přišlo odfóliování motoru.
A tam jsem našel první větší problém.
Plast kolem přívodu vzduchu a sytiče byl prasklý a zlámaný. Ne lehce naprasklý. Normálně rozbitý.
A čím déle jsem to studoval, tím víc jsem chápal proč.
Celý ten kryt totiž drží na plastových nacvakávacích zobáčcích, které se musí zasouvat pod naprosto debilním úhlem. Jenže zároveň je uvnitř nacpaný kus polyesteru, který funguje jako filtr vzduchu pro karburátor.
Takže člověk:
- tlačí proti odporu filtru,
- zároveň musí kryt ohýbat,
- trefovat zobáčky,
- a doufat, že něco nepraskne.
Tohle není konstrukce za 5000 Kč.
Tohle je konstrukce ve stylu:
„Hele Pepo, hlavně aby to vydrželo do konce záruky.“
A upřímně? Teď už chápu, proč to někdo mohl rozkopnout vzteky.
Palivová směs v motoru? Náhoda? Možná.
Pak jsem si všiml ještě jedné zajímavosti.
V motoru byla palivová směs.
Ano, výrobce může motor testovat už ve fabrice.
Ano, technicky je to možné.
Jenže…
Ve stejný den potkáte před obchodem člověka, který tvrdí, že ten model právě vracel po jedné zahradě.
Pak doma rozbalíte stroj:
- s rozlámaným krytem,
- pochybným stavem plastů,
- a benzínem v systému.
A začnete si říkat:
„Moment…“
Neříkám, že to byl stoprocentně ten samý kus.
Nemám jak to dokázat.
Ale řekněme, že souhra okolností už byla docela kreativní.
Reklamace ve stylu „hlavně už zmizte“
Tak jsme sedli do auta a jeli zpátky do Hechtu.
Partnerka byla nasraná.
Částečně na Hecht.
Částečně na mě.
Protože podle ní jsme měli jet rovnou pro Boschku do Hornbachu.
A čím déle ta situace pokračovala, tím méně argumentů jsem proti tomu měl.
Prodavač vypadal, že reklamace nesnáší už čistě filozoficky. Během asi půl hodiny tam řešil další problémy zákazníků. Někdo reklamoval poškrábané sklo od stolu, který byl čerstvě vybalený z krabice.
Ukázal jsem mu ten plast kolem karburátoru.
Sám uznal, že to muselo dostat pořádnou ránu.
Jenže jiný nový kus neměli.
Nabídli nám tedy vystavený model.
Partnerka chtěla buď slevu, nebo vrátit peníze. Prodavač tvrdil, že to nejde. Prý jen výměna nebo klasická reklamace.
Mimochodem, ta legenda o tom, že v kamenném obchodě nejde vrátit zboží bez udání důvodu, je krásná ukázka toho, jak český retail občas funguje stylem:
„Co zákazník neví, to ho nebolí.“
Ze zákona na to skutečně není automatický nárok jako u e-shopu, ale obchod to umožnit může. Jen musí chtít.
Tady evidentně nechtěli vůbec nic.
Chybějící díly jako bonusová zkušenost z dračího doupěte
Souhlasil jsem tedy s výměnou za vystavený kus.
Prodavač přinesl krabici s příslušenstvím a já ji začal rovnou kontrolovat ještě u pokladny. Což se ukázalo jako nejlepší rozhodnutí dne.
Chyběla žací hlava na strunu.
Řekl jsem to prodavači a ten odešel do skladu. Přinesl jinou hlavu a tvrdil, že je správná.
Jenže neseděla.
Jiný tvar.
Jiná barva.
Jiná rozteč šroubů.
Takže další cesta do skladu.
Nakonec přišel s tím, že správnou hlavu nemají a vezmou ji z původního rozbitého stroje.
V tu chvíli už jsem měl pocit, že neskládám nový výrobek, ale Frankensteinovo monstrum z reklamovaných kusů. Navíc, kdybych neprovedl kontrolu, tak odjedu bez žací hlavy, nebo s hlavou na jiný stroj.
A teď to nejlepší
Chtěl jsem ještě palivovou směs, abych si motor vyzkoušel přímo na místě.
Neměli.
Takže jsem si odvezl domů „funkční vystavený kus“, nalil směs, nasadil popruhy, zatáhl za startér a…
…nic.
Lanko sytiče bylo vyskočené z táhla.
To už jsem byl tak nasraný, že jsem měl chuť ten celý stroj vrátit způsobem, který by pravděpodobně vedl k přivolání městské policie.
Místo toho jsem si dal pivo a vytáhl nářadí.
Rozdělal jsem celý ten plastový cirkus kolem karburátoru, opravil táhlo a během toho zjistil další věc:
Mechanismus sytiče je v podstatě plastová páčka přivrtaná vrutem.
Konec.
To je celé.
Žádná robustní konstrukce.
Žádné pořádné vedení.
Prostě plast a vrut.
Celý ten systém působí dojmem, že někdo při návrhu řešil hlavně:
- co nejnižší výrobní cenu,
- co nejméně materiálu,
- a vůbec neřešil servisovatelnost ani životnost.
A tady je právě ten problém.
Já totiž chápu levnější stroj.
Nemám problém s tím, že levný výrobek nebude na úrovni profi techniky.
Jenže tady člověk nemá pocit:
„Koupil jsem levný stroj.“
Tady má pocit:
„Koupil jsem něco, co se tváří jako hotový výrobek, ale uvnitř je to prototyp po páteční směně.“
Verdikt
Nakonec jsem s tím posekal zahradu.
Motor kupodivu funguje, ale karburátor lehce protýká…
Ale celá zkušenost byla tak absurdní, že mě definitivně přesvědčila jednu věc:
U Hechtu už nikdy nic kupovat nebudu.
A není to jen kvůli tomu stroji.
Levná technika může mít chyby. To člověk chápe.
Jenže když zákazník:
- dostane pravděpodobně už jednou vrácený kus,
- musí doma opravovat nový stroj,
- kontroluje kompatibilitu dílů přímo u pokladny,
- skládá dohromady chybějící příslušenství,
- a ještě poslouchá, že vrácení vlastně „nejde“…
…tak je něco špatně.
A člověk pak pochopí, proč některé značky stojí víc.
Neplatí jen za motor.
Platí hlavně za to, že po rozbalení nemusí absolvovat psychologický test trpělivosti a improvizovaný kurz servisního technika.
A přesně tohle byl můj první a zároveň poslední nákup u Hechtu.
Protože když si koupím křovinořez, očekávám boj s kopřivami.
Ne s výrobcem.
Napsat komentář